Šestá část
,,Ok, tady, pojď,“ dotáhl mne k lavičce.
Posadil mne a pak si sedl vedle mne. Složila jsem se na něj. Opřela se o rameno a zhluboka dýchala. Hladil mě po vlasech, bylo mi všecko jedno.
Za chvíli se zvedl a zvedl i své břemeno – mne. Vyrazili jsme na poslední část cesty.
Před domem mne chytil a otočil čelem k sobě. Podíval se mi do očí.
,,Kde jsme? Jej, co to je? Jsem nějak mimo, Ado, proč, proč se to stalo…“ on ale zarazil tok mých opilých myšlenek polibkem.
,,Kde máš klíče? Vezmu tě do pokoje, neodejdu, dokud nebudeš ležet, holka hloupá!“
Podala jsem mu odevzdaně klíče. Odvedl mne do pokoje, svlékl kalhoty, řekl čau a odešel.
Pane bože, proč… Usnula jsem.
Ráno jsem se vzbudila rozlámaná. Opilecké ráno. Mozek se začínal opožděně probírat a začal si vzpomínat na včerejšek. Bože? Co to bylo?
,,Aneto, snídaně!“ zařvala máma a tak mě vytrhla z myšlenek.
Ještěže tak, moc příjemné nebyly. Oblékla jsem se a vyrazila dolů na snídani.
,,Noro? Máš chvilku? Sejdeme se?“ hučela jsem do telefonu úpěnlivě.
,,Dobře, ve tři na náměstí, teď nemám čas, pak všechno proberem,“ řekla a ukončila tak hovor.
Vylezla jsem na zahradu a zavolala k sobě psa. Chce to dlouhý výdech na procházce.
Šla jsem na svoje oblíbené místo. Bydlíme na předměstí a tak nejraději chodím do přírody mimo lidi. Kousek od nás za sídlištěm končí civilizace. Několik polí, pak les s rybníkem a za lesem starý opuštěný mlýn. Spirit byl samozřejmě nadšený a tak mě tahal do všech stran, aby všechno očuchal a vykonal svou potřebu. Vytáhla jsem přehrávač a strčila sluchátka do uší. Můj oblíbený Landa.
Ty jsi holka nebezpečná, naše láska bude věčná…
Ach jo… Co to včera sakra bylo? Proč to udělal? Nechal mě a teď ten polibek. Fuj, byla jsem úplně opilá… A třeba byl taky?
Vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet, a upřímně, některé věci se mi vybavovaly velmi špatně… Už nikdy nikdy nebudu pít!!
Najednou mi zapípal mobil. To bude Nora, určitě na mě nakonec nebude mít čas, sakra.
Vytáhla jsem ho z tašky a objevila smsku od neznámého čísla.
Ahoj, rad jsem te vcera poznal a rad te zase uvidim. Kdybys mela zajem tak se muzem nekdy sejit. Prijel bych k vam do mesta a treba bychom mohli zajit na Kofolu, s pivem nemame moc stesti nerad bych te zase polil…:-) Mej se krasne, ahoj, Honza.
A jéje, už je tady zase ten Honza. Pane bože… Pak jsem si ale vzpomněla na svou hlavní myšlenku, přestože při ní hrál včera večer hlavní roli alkohol, líbila se mi i teď. Třeba bude Adam žárlit, … A vlastně, nebýt mojí zamilovanosti do Adama, byl to docela sympaťák… Je asi starší, když letos maturuje na učňáku, tam se maturuje až při nástavbě v podstatě v páťáku. Třeba bude mít víc rozumu… A není moc kluků, co by mě hned takhle nabalovali… Třeba má fakt zájem, Adam si se mnou asi jen hraje, proč by mě jinak nechal a pak zase…
Další smska!
Cau opilce:-) jak ti prosimte je? Si to včera nejak prepiskla, ne?!
Adam… Sakra…
A tys to neprepiskl? Co to bylo? Nechas me byt, trapim se, ty to vis, jak me to mrzi, a pak se se mnou budes libat?? Dobrej for…
Teď by mohl napsat, že to fór nebyl. Ještě jednou jsem se koukla, co jsem mu napsala… A nebyla si jistá, jestli jsem neměla napsat něco příjemnějšího… Ale co, zaslouží si to…
Promin, byl to omyl,…
Aha, tak omyl… Tak to je super… Falešný naděje, děkuju pěkně… Moje depka se poněkud prohloubila a všechny naděje byly najednou fakt ty tam.
Frajere blbej namyslenej, hrajes v kapele, všichni po tobe leti, tak si budes hrat na machra a trapit me?? Dekuju!!!! Myslela jsem, ze me mas aspon trosku rad:(
Na víc jsem se nezmohla… Ani nevím jak, ale byla jsem už u rybníka. Sedla jsem si na lavičku a hladila Spirita. Nikde nikdo a já měla na krajíčku. Nechtělo se mi bránit a začala jsem brečet. Další smska.
Hmmm…. Promin… Mam te rad, ale nemuzes si vsecko hned brat tak osobne, zlato…
Ježíši, to je idiot! Nebrat si to osobně, ZLATO ke všemu... Polibek je pro mě to nejcennější… A on? Co pro něj vůbec má nějakou váhu, bože? Rozhodla jsem se.
Ahoj, Honzo, rada te zase uvidim:) Promin, vcera jsem mela trosku depku, ale uz je to pryc. Budu rada, kdyz za mnou nekdy prijedes…
Jak už mám v povaze, po odeslání téhle zprávy jsem se teprve uklidnila a začala si uvědomovat, že jsem to možná všecko trošku přepískla. Ale tak co, uvidím, třeba jsem nakonec udělala to nejlepší, co jsem mohla…
Seděla jsem a už se mi ani nechtělo jít dál… Vzpomínala jsem, jak jsme tu jednou šli s Adou v noci. Byl to docela hec, je to tu po tmě dost strašidelný, ale s ním jsem se prostě cítila bezpečně… Ach jo, …
Koukala jsem na hladinu a pofňukávala jako malá holka. Za chvíli se ale po cestě ke mně blížila skupinka cyklistů a nechtěla jsem, aby se mě náhodou neptali, co se děje, až si přisednou. Určitě se tady zastaví a jediné posezení tady v okolí je lavička vedle té, na které jsem zrovna seděla já. Utřela jsem slzy a koukala, kdo to vlastně přijel. Neznámí sportovci, pravděpodobně ne odsud. Zastavili a přisedli, jak jsem očekávala.
,,Ahoj, jedeme správně k mlýnu?“ usmál se na mě jeden ze dvou cyklistů.
Tři pěkní, mladí kluci, asi okolo dvaceti.
,,Jo, pojedete pořád po týhle cestičce a nemůžete minout,“ vytáhla jsem ze sebe co nejpříjemnější úsměv i já.
Nejhorší je, když je člověk sám… Jakmile se objeví lidi, je mi hned líp… Taky si určitě prošli i oni podobnými starostmi. Jako všichni mladí lidé. A když si člověk uvědomí, že není jediný na světě a že bude zase dobře přece… Na světě to moc nechodí jako v románech, aby se někdo pro lásku usoužil k smrti, ani jako v pohádkách, aby vždycky všecko dopadlo nejlíp, jak může. Ale člověk jde dál a bolesti přejdou a objeví se jiné radosti, které smutek přebijí…
,,Copak, slečno, že tady sedíte tak sama?“ zeptal se mě jeden z nich.
,,Jsem na procházce se psem, ráda chodím sama a poslouchám hudbu,“ obecně to tak opravdu je, ale teď jsem se ani nechtěla svěřovat, že je to i trochu jinak, že tady teď vlastně truchlím…
,,To znám, je to fajn, máš pravdu. Jsi zdejší?“
,,Jo, bydlím ve městě tady hnedka vedle. A odkud sem míříte vy?“
,,Jedeme z Rožnova, rozhodli jsme se s klukama vzít si volno v práci a udělat si výlet, dokud je pěkně. Nás zase baví jezdit a poznávat republiku. Vyjeli jsme před třemi dny a projíždíme známé i méně známé krásy naší republiky…“
,,Z Rožnova? To je docela dálka… Kolo mám taky ráda, občas jezdíme s kámoškou po okolí, ale na takovou štreku bych si netroufla. Navíc samy holky, to není nejlepší nápad a její přítel ani můj bývalý tomu zrovna neholdují.“
,,Máš pravdu, s klukama je to v pohodě, vždycky někde přespíme pod širákem a další den frčíme dál, být holkou, taky bych se bál,“ zasmál se.
,,Máte to tu krásné, takové klidné místa v přírodě, ale i okolní města a jejich památky stojí za to,“ přidal se do debaty další z cyklistů.
,,No nic, rádi jsme tě poznali, tak my zase pojedeme, kouknout na ten mlýn a pokračujeme ještě dál. Měj se krásně. A vůbec, stojí ten mlýn vlastně za to?“ zeptal se třetí a asi nejsympatičtější z nich.
,,No, já si myslím, že ano, sice je to tam dost opuštěné, ale pokud se vám líbí tajemná místa, dá se podívat i dovnitř. Trošku se to tam rozpadá, protože už se o něj nikdo ani nestará, ale mi se tam moc líbí, je tam zvláštní atmosféra…“
,,Tak děkujeme a ahoj, třeba se ještě někdy potkáme, svět je malý.“
,,Ať dobře dojedete a ať máte pěkné počasí,“ rozloučila jsem se, sama se už zvedla a vydala se na opačnou stranu než kluci, směr domů.
Komentáře
Přehled komentářů
Mi to připadá až moc reálné :)měla bych říct spíš bohužel... věčné dilema ohledně těch blbečků. Kdybychom to my, ženské, tak pořád nemusely řešit... I když ten jeden večer se to neřeší, ale často to ani nestojí za to...
Pohádka?
(Autor, 9. 9. 2008 23:06)pche, ta je pro malý děti..:-) realita je krutá, někdy ale taky mooc pěkná, sama nevím, co z toho vyleze...vždycky sednu a píšu co mě napadá v tu chvíli:) já nějak nerada myslím dopředu:))
Och :D
(Terka, 9. 9. 2008 21:37)Však jasne, právě, že jo...tak ona to bude povídka ze skutečnosti...žádný jasný hepáč... :D ale to je dobře, aspoň nevíme, jak to dopadne :)
Teda ten Adam...
(Terka, 9. 9. 2008 16:20)...takové pěkné jméno a je to takový hajzl :D No jsem zvědavá, co vymyslíš dál.. :)
Vztahy, ach jo
(Klarush, 3. 12. 2008 22:00)